Poznání

3. července 2019 v 9:34
Ráda poslouchám audioknihy. Nejraději u vaření a mytí nádobí. Dostanu se tak i ke knížkám, které bych nikdy nepřečetla. A tak slyším i popisné části knih, které při čtení často přeskakuji nebo jen tak přelétnu očima. Sleduji jen příběh a chci honem vědět jak to dopadne a ne se zdržovat čtením co kdo jedl, jaká je krajina a co měl kdo na sobě. Chci brzy znát vraha, jestli vztah vydrží, prostě jak hlavní hrdina dopadne. Audiokniha Kristina Vavřincova je přesně ten typ knihy, který bych asi nečetla. Určitě ne podrobně. Ale audiokniha je krásně zpracovaná. Vyprávění i hudba zcela navozuje pocit časů dávno minulých. Chvílemi jsem při poslechu měla dojem, jako bych se procházela drsnou norskou přírodou, kde se děj knihy odehrává. A podařilo se mi do poslechu ponořit natolik, že jsem konečně objevila smysl života. Když Kristina přemýšlí o tom, jak ublížila lidem, kteří ji měli nejraději, a viděla svoje mladické počínání už z pohledu ženy ve středním věku. Smyslem života je poznání. Poznání toho, že co se zdá být špatné, může být dobré a naopak. Poznání toho, jak to s námi mysleli rodiče, jak jim asi muselo být v různých situacích. Poznání, že vše má nějaký smysl a je na nás jestli ho pochopíme. Poznání toho, že i když dva lidé prožijí stejný zážitek, každý si z něj odnese jiný závěr. Dost často dojdu k poznání, že prohra je životní výhra. Poznání toho, že můžeme být nedokonalí a chybovat. Protože chyby jsou nejlepší zdroj poznání.
Dnes se dožíváme vysokého věku. Zřejmě proto, že se máme výborně a poznání nám trvá dlouho. Dříve lidé umírali mladí, jejich životy byly tvrdší a drsnější a k poznání se dostali rychleji.
Poznání není o tom kolik toho přečteme, procestujeme a nastudujeme. Je o prožitku. A tak si myslím, že chybovat je nejen naše právo, ale téměř povinnost :o).
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 madynka madynka | 3. července 2019 v 10:18 | Reagovat

Krásný.  to s tím chybováním, že je to povinnost, se mi líbí...dnešní dokonalej svět tomu není nakloněn, chyby se tutlají, nepřiznávají, člověk se kvůli tomu často cítí provinile...
Obdivuju, když někdo umí popsat  prožitky při poslechu knihy třeba tak, že mám chuť se taky procházet norskou krajinou...a tak si pořídím Kristinu Vavřincovou :-)

2 Kitty Kitty | E-mail | Web | 3. července 2019 v 12:17 | Reagovat

Zajímavá úvaha o audioknize. Sice popisné pasáže nepřeskakuji, ale takto mě nic nezdržuje a poslouchat to musím. Mám ale raději papírovou vonící knížku - ale proti gustu žádný disputát. Možná to někoho podnítí ;-)

3 denikkocouramodroocka denikkocouramodroocka | E-mail | Web | 3. července 2019 v 14:03 | Reagovat

Zkušenost je nepřenosný poklad, který nám nikdo nemůže vzít. Krásný článek.

4 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 3. července 2019 v 16:57 | Reagovat

Vlastně je tomu celou dobu našeho žití na téhle planetě. Někdy člověk dojde k poznání, když je na určité hranici, odkud nelze uniknout, vítr fičí napospas naší existenci a před našimi zraky, slepneme před agresivitou blesků...a v tu chvíli, snad zčistajasna, objeví se něco jako prozření.
Krásně napsané :)

5 tema-tydne tema-tydne | 4. července 2019 v 21:56 | Reagovat

Zařazuji tvůj článek do výběru na TT. Modroočko

6 relath relath | 4. července 2019 v 22:29 | Reagovat

Děkuju

7 Perasperaadaspera.blog.cz Perasperaadaspera.blog.cz | 22. července 2019 v 8:06 | Reagovat

Já si spíš myslím, že dřív poznání málokoho zajímalo. Jediným poznáním byl Bůh a jediný smysl života dostat se do nebe. Ale ostatně dneska na tom nejsme zas o tolik líp. Kolik žen věří, že dosáhly svého životního maxima, když porodily dítě, kolik mužů se spokojí s hospodským životem, kde můžou denně nadávat a nic nezmenit. Poznání je nakonec vysada.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama