Letem světem

12. května 2019 v 16:02

Na cestovatelském festivalu Letem světem jsem čekala na přednášku o Novém Zélandu. A protože jsem měla hodinu času, tak jsem si náhodně vybrala přednášku Volání Mato Tipila Wyoming. Když jsem do sálu vešla, tak mě překvapil vzhled přednášejícího. Chlapík přes 50, dlouhé vlasy spíše neupravené, vypadal jako indián a mluvil pomalu rozvážně. Jelikož trpím maloměšťáctvím, napadlo mě, to bude nuda, ale nějak to vydržím. Sedla jsem si dozadu a poslouchala. Jak Zdeněk měl od dětství rád indiány a celý život snil, že se jednou vydá na cestu k posvátné hoře MATO TIPILA v Americe. A tak se jednoho dne vydal. Pěkně po "Ziburovsku". Nic moc si předem nezjistil. Po příletu si koupil jízdenku na autobus a 50 hodin jel do Wyomingu. K posvátné hoře chtěl dojet místní autobusovou linkou, ale žádná tam nejezdí. Tak se rozhodl stopovat. Ale vypadat v Americe jako indián je nevýhoda. Dlouho mu nikdo nezastavil a Zdeněk to po dvou dnech chtěl vzdát. Nakonec se na něj usmálo štěstí v podobě manželů Michaela a Bet, se kterými se dal do řeči a oni ho k posvátné hoře dovezli. Když dojatě stál u hory a myslel na svůj splněný sen, tak vedle sebe uslyšel: "No vidíš, a máme to tady i s opravdovým indiánem". A tak se Zdeněk otočil a zeptal se: "Vy jste z Čech?"
Ale Zdeňkovo štěstí tím neskončilo. Michael s Bet jsou starší manželé jezdící většinu roku s obytňákem po USA. A tak si Zdeňka na dva týdny adoptovali a jeli s ním i dál do Black Hils, kaňonem Sand Creek, po bývalém mořském dnu Badlans. Zdeněk vypravoval o večerech před stanem, kdy seděl a díval se na západ slunce. O tichém rozjímání u této přírodní nádhery. O tom, jak si splnil sen z mládí. A k tomu všemu promítal fotky s krásnou přírodou. Když se s ním po 14 dnech američtí manželé rozloučili, tak Zdeněk měl do odletu 2 dny. V malém krámku si kupoval cigarety a prodavačka (indiánka) se ho zeptala: "Ty jsi náš?" A dali se do řeči. O snu českého kluka, o indiánech, o posvátné hoře. O tom, jak se dnes indiánům žije, jak vznikají projekty na záchranu indiánských zvyků, jazyka.... Na konec prodavačka řekla Zdeňkovi, že její vnuk ho odveze k indiánskému památníku. Že je to jen 200 km a to za den zvládnou a odlet v pohodě stihne. Že bez toho by jeho cesta nebyla úplná. A tak Zdeněk, díky hodným lidem, viděl víc než si uměl představit. A jako poslední promítl fotku dvou můžu a řekl k tomu: "Všichni jsme stejní". Na fotce byl malý dlouhovlasý muž s orlím nosem (Evropan Zdeněk) a vysoký nakrátko ostříhaný muž (Indián). Tipovala bych určitě opačně. A na závěr pustil hudbu a zpomalené záběry moře. Bylo to tak srdečné povídání, že jsem se neubránila slze dojetí.
Následovala přednáška dvou mladých hezkých chlapců o cestě po Novém Zélandu. Příjemná a vtipná se spoustou důležitých informací o ubytování a možnostech přesunu po Zélandu. Ale vyprávění pana Zdeňka to nepřekonalo. Nebylo tolik praktické, ale bylo v něm víc obyčejné lidské radosti ze splněného snu a ze setkávání s lidmi.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 12. května 2019 v 16:40 | Reagovat

Mám radost s tebou, že jsi přednáškou neztratila čas a nabila si svoje citové zásobníky ;-)

2 Danka Danka | E-mail | 12. května 2019 v 17:54 | Reagovat

Tak tohle mě fakt dostalo.I slza ukápla.Moc pěkný.Děkuji.

3 madynka madynka | 13. května 2019 v 8:03 | Reagovat

Milý, dojemný, krásný. Všechno. Příběh, text, indián Zdeněk, manželé v obytňáku, prodavačka cigaret. Shoda okolností, kterou nenaplánuješ.. myslím to, žes chtěla jen využít hodinku před očekávanou přednáškou o Zélandu... a vlastně i to jak Zdeněk toužil vidět posvátnou horu a co se všechno kvůli tomu přihodilo...prostě krása

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama