Cyklovýlet

8. května 2018 v 21:08
Už je dlouho krásně, a tak jsem neodolala a vyrazila na výlet na kole. Mám alergii na pyl stromů, které kvetou na jaře, ale řekla jsem si, že už všechno odkvetlo, pojedu jenom na chvilku, a tak to v pohodě zvládnu i s alergií. Bydlím ve městě, ale do lesa to máme kousek. Lesem se dá projet na málo frekventované silničky pro klidnou jízdu na kole. Rozhodla jsem se pokaždé vyzkoušet nějakou novou cestu, abych nejezdila pořád to samé dokola. V polovině frekventované cyklostezky jsem odbočila a jela po pěkné lesní cestě a kochala jsem se. Krásným jarním počasím, lehkým vánkem, lesem. Přemýšlela jsem o tom, že sem v létě zkusím zajet na borůvky a houby. Je to sice blízko města, ale třeba tu něco poroste. Na každý pád sem budu jezdit i kdybych nic nenasbírala. Je tu klid, žádní lidé a je to kousek. Sjížděla jsem dva prudké kopce a byla ráda, že zpátky pojedu jinou cestou, protože tohle stoupání by bylo na moje netrénované tělo moc. Dojela jsem na první silnici. Ještě se mi nechtělo odbočit na asfaltku, tak jsem silnici přejela a pokračovala lesíkem dál. Na silnici se jistě dostanu, tak proč si lesa ještě neužít? Sjela jsem poslední kopec a vyjela na silnici, u které byla firma se skládkou. Místo to pěkné nebylo, ale objedu ho a pofrčím dál. Když jsem sjížděla na asfaltku, tak jsem si všimla, že vpravo na kopci stojí za krajnicí mezi stromy motorka i s motorkářem. Pocítila jsem lehkou nervozitu a byla jsem ráda, že jedu doleva. Jela jsem po silnici a chtěla co nejdřív z toho místa vypadnout. Párkrát jsem šlápla a najednou byl motorkář vedle mne. Cesta, kterou jsme vedle sebe jeli byla slepá a končila u vrat na skládku. Takže bylo jasné, že on ani já touto cestou dál jet nemůžeme. Motorkář si mne prohlížel a nic neříkal. Neptal se ani na cestu ani na nic jiného. A já dostala strach. I když jsem si uvědomovala, že si mohl myslet, že jsem mladá holka v kraťasech a tílku a že zblízka se lekl a ujede, tak katastrofická scénáristka ve mně už začala pracovat. Dělala jsem jakobynic. Což v praxi vypadalo tak, že jsem se tvářila, že si každý den sjedu ke skládce, abych zkontrolovala, že je ok a jedu zpět. Dělala jsem, že se vůbec nebojím a urychleně jsem se vrátila na lesní cestu. Tam mi došlo, že moje úniková cesta je do brutálního kopce. Ale nemohla jsem nic jiného dělat. Šlapala jsem jako o život a slyšela zvuk blížící se motorky. Děsila jsem se okamžiku, kdy vedle sebe uvidím motorkáře s úsměškem, jak si jede pěkně bez námahy do kopce a jen čeká, až mně dojde dech. Neodvažovala jsem se otočit, abych nespadla. Jela jsem svoji soukromou časovku do vrchu. Asi ve 3/4 kopce mi najednou došlo, že hrdlo nemám stažené strachy, ale že jsem se uhnala a jak z plných plic dýchám, tak pyl dělá své. Začala jsem sípat. Nedalo se nic dělat, musela jsem zastavit. Ještě mne napadlo, že když bude nejhůř, tak uteču do lesa. Zastavila jsem, nějak se zamotala a spadla i s kolem na zem. Válela jsem se tam v tom krásném lese, kolo na mně a sípala jsem. Motorkář zatím nikde. Stále ležíc na zemi jsem se opatrně otočila. S úlevou jsem zjistila, že za mnou ani nejede. Samozřejmě, proč by to dělal? To jen já jsem si téměř uhnala smrt z vyplašení. Musela jsem se smát, jak málo mi stačí. Sama sebe vyděsím, pak se uženu a sípající se vrátím domů. Opravdu vydařený nedělní výlet.
Když se manžel vrátil domů, tak jsem mu svoji historku vyprávěla. Pro pobavení. Ví, že jsem praštěná, ale chtěl mě potěšit. Řekl mi: "No vidíš, z dálky nevypadáš tak špatně." Hmmmm, skvělé. Hned se cítím lépe :o)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kitty Kitty | E-mail | Web | 9. května 2018 v 8:02 | Reagovat

Jako povídka to má grády. Ale nechtěla bych to prožít tam a tehdy. Člověka najednou cosi popadne a už se žene. To jsem znávala coby děcko. Později už jsem byla ženská "udělaná", takže jsem spolíhala, že na mě nikdo nebude nějaký násilí zkoušet. Možná jsem mnohdy o něco přišla ;-P Ale tobě ten zážitek nezávidím!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama