Prarodiče

14. ledna 2016 v 20:06
Babička a děda. To nejlepší, co může děti potkat. S babičkou a dědou jsme žili v jednom domě.
Ovlivnilo mě to hodně. Celý život si myslím, že staří lidé jsou hodní a laskaví. A taky se těsím, až budu babička. Ne tedy ve smyslu, že budu mít vnoučata, ale že budu stará.
Měla jsem ráda babičky ruce, její prsty trošku ohnuté od revma. Pomáhala jsem jí v kuchyni, krmit králíky, slepice, opečovávat park u nás na vsi, sbírala jsem s ní bylinky a šišky. Utíkala jsem k babičce a dědovi do prvního patra, když mě rodiče chtěli vychovávat. Ráda jsem babičce česala její krásné husté vlnité vlasy, které měla na ramena. I dědovi jsem ráda česala jeho jemné bílé vlasy na krátko střižené. Měla jsem drobný hřebínek (tzv. všiváček) a česala dědovi pěšinku, aby před zdravotní vycházkou vypadal skvěle. Když děda zemřel, tak jsem s babičkou plánovala, že společně oslavíme začátek nového tisíciletí. Babičce by bylo 92 let a já jsem tolik chtěla, aby se toho věku dožila. I když se to nepodařilo ani náhodou, tak jsem na ní na Silvestra 1999 myslela. Babička s dědou byli krásní. Nesplňovali žádná módní kritéria, ale byli hodní a měli se rádi. A jak si prošli chudobou, krizí, válkami, tak byli srovnaní se svým životem a byli spolu šťastní. Proto působili tak krásně. Když na ně vzpomínám, tak můžu s klidem říci, že mi nechybí. Mám je pořád v hlavě a v srdci.
Druhá babička s dědou bydleli daleko. Byli takoví sváteční. U dědy jsem obdivovala, že uměl svoji placatou čepici hodit na strop tak, že zabil aspoň dvě mouchy najednou. A že jich na vesnici v hospodářství bylo. Babička zase uměla krásně kreslit, péct úplná výtvarná díla, vařit, šít, háčkovat, plést (moje panenka měla oblečení jako ze západního Německa), starat se o celé hospodářství a tvořit spoustu nových slov. Když babička zůstala sama, ráda jsem za ní jezdila a nechala si vyprávět, jaké to bylo, když byla mladá. A že bylo co vyprávět. Ve 25 letech jí zemřel manžel a ona zůstala sama se 3 dětmi. A když se vdala za "našeho" dědu, tak jim zemřel půlroční syn. Velmi jsem babičku obdivovala. A dnes, když mám vlastní děti, tak obdivuji i dědu, který měl nevlastní vyženěné děti tak rád, že kvůli nim dal pole do JZD (aby mohly studovat) a dostal za to od svojí matky - selky - ve čtyřiceti letech facku.

Soužití s babičkou a dědou mi dalo trošku idealistický pohled na stáří. Jelikož stárneme všichni a vytrvale, tak jsem ráda, že ve mně ten dětský pohled zůstal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama