Cesta

28. ledna 2016 v 22:04
Je mi 5 let, jedeme na prázdniny a nemáme auto. Cestujeme MHD na nádraží, vlakem do většího města, odtud autobusem do větší vísky a za babičkou do malé vesničky musíme jít 5 km pěšky. Cesta mě baví, pořád si s bráškou máme co povídat, pořád je co sledovat a na co se ptát rodičů. Nejvíc mě zajímá svačina, kdy už tam budeme, co to je, proč to tady je a jestli někdy vyjdeme z kukuřice, která je o metr vyšší než já.
O pět let později již jedeme autem. Cesta je o několik hodin kratší, ale i tak trvá přes 3 hodiny. S bráchou hrajeme hry, abychom se nenudili. Nejraději máme hru "Co by sis s sebou vzal na pustý ostrov?" Máme omezený počet věcí a je těžké to správně vymyslet a přežít na ostrově. Druhá nejlepší hra je klečet na sedadle (nejen, že nemusíme být připoutaní, ale vzadu ani nejsou pásy) a dělat ksichty i jiné posuňky na řidiče aut za námi. Jelikož v autě není rádio (natož cokoliv jiného na zabavení), tak zpíváme. Zpívá celá rodina. Je to falešně a je to fajn.
O pět let později jedeme autem. Jsem v pubertě, nic mě nezajímá, nejraději koukám z okna a sním. Sním o tom, že jsem úplně někde jinde.
O pět let později jedu za babičkou již sama vlakem a autobusem. Ráda se dívám z okna a začíná se mi líbit krajina. Obdivuji krásu zasněžených polí, luk a ojíněné stromy. Připadám si jako v pohádce. Začínám si uvědomovat, jak je příroda krásná.
Za deset let již jedu vlastním autem. Řídím. Za mojí babičkou už jet nemůžu. Ale jedu za babičkou mého syna. Naštěstí bydlí blízko. Většinu cesty syn brečí a ztrácí dudlík. Stavím na každé mezi a stále sbírám dudlík a podávám mu ho. Brekot mě znervózňuje, krajinu kolem nevnímám. Jsem ráda, že sleduji provoz.
Za dalších pět let jedu autem. Řídím. Jedu za babičkou mých dětí. Naštěstí jsou již dvě. Trošku se spolu zabaví a nebrečí. Ale často se na něco ptají a dožadují se mojí pozornosti. Vybavují se mi rodičovské finty typu - dívej se a až uvidíš nějaké zvířátko, tak dostaneš čokoládku. Děti to baví pár minut, zvířata nikde. Tak se ptají, kdy už nějaké zvíře uvidí. A kdy už dostanou tu čokoládu? Rozhodně nevnímám krajinu kolem. Ve vypjatějších situacích neslyším ani brebentění dětí. Pekelně se soustředím na jízdu.
Za deset let jedeme autem. Řídí manžel. Děti jsou velké a neotravují s žádnými dotazy. Naopak. Ptám se já a nikdo neodpovídá. Manžel jede moc rychle a z mého pohledu nebezpečně. Nervózně sleduji provoz a debily kolem. Krajinu nevnímám. Bojím se.
O pět let později jedu na služební cestu. Autem, vlakem nebo autobusem. Je mi to jedno. Autem jezdím ráda, protože mě baví řídit. Provoz je sice velký, ale i tak se dá pozorovat krajina. Někdy musím zastavit. Zastavit auto, zastavit myšlenky, rozhédnout se, kochat se a dojímat se nad tím, jak jsou Čechy krásné. Vlakem i autobusem jezdím ráda, protože nemusím řídit a můžu celou cestu sledovat krajinu a lidi.
Cesty mám ráda. Průběh cesty odráží v jaké fázi života se nacházím. Těším se na další.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama