Životní role

Středa v 22:12
Ihned po narození jsem byla krásným novorozencem, milovanou dcerou a ubulenou mladší ségrou. Z novorozence se stalo roztomilé miminko a batole a z ubrečené sestry sestra otravná. Kromě dalších příbuzenských postů (vnučka, sestřenice, neteř, pravnučka) se ze mne na dlouhá léta stala školačka. Měnily se pouze typy. Nejdřív nadšená, potom úzkostlivá a nakonec otrávená. Zároveň jsem byla klavíristkou, gymnastkou, pionýrkou, kamarádkou, cyklistkou, lyžařkou, plavkyní, milovnicí všech zvířat a čtenářkou knih.
Na střední škole se mnou začaly cloumat hormony a hodně životních rolí ubylo a většinu času jsem byla buď smějící se nebo plačící zamilovaná holka. Platonicky zamilovaná.
Stala se ze mě maturantka a studentka vysoké školy a uvaděčka v divadle. Nejkrásnější období svobodného života, ve kterém jsem na celý život propadla kouzlu divadla. Z platonických lásek se občas staly opětované a život nabral směr rodinný. Nevěsta, manželka, poprvé těhotná žena. Neuvěřitelně krásné období. A potom vysněná životní role. Máma. Role s tisícem odstínů. Hodná, unavená, vyděšená, šťastná, milující, vzteklá, křičící, s nadhledem, hysterická, chápající, ne/spravedlivá, obětavá, sobecká, smějící se, uplakaná, máma která ví, ale je zticha, máma která neví, ale pořád mluví, máma v noci bdící u nemocných, máma čekající na tvůj návrat, máma která si ví se vším rady, máma která neumí nic, fandící, úzkostlivá, vtipná, trapná, nesnesitelná, zábavná, odvážná, náročná, chápající, veselá..... Málokterá role v životě má tolik poloh a přitom jediný cíl. Hlavně výchovu dětí nepokazit. Dnes už vím, že je to nemožné. Že vždycky budu mít v hlavě otázku, jestli za nějaké nezdary nemůže moje výchova?
 

Brouci a lidé

11. října 2018 v 20:45
............ A bylo jaro. Všecko, všecko kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci - ale ti se něco nacvrčeli! A broučci už neměli stání. Brouček a Broučínek, Broučinínek a Broučíček, Janoušek, Janínek a Svatojánek. Slunko se teprv klonilo k západu, a už byli před chaloupkou, vznášeli se do povětří, jeden výš než druhý. A když viděli tam od háječku Janinku přicházet, letěli jí naproti a skoro ji nesli.
"Však jsem ráda, že vás mohu, milí broučci, ještě vyprovodit, a pak si už také půjdu." Ale broučci tomu nerozuměli. To bylo radosti. Berušky už měly snídani hotovou, čokoládu a k ní takové smažené věnečky. Pomodlili se a nasnídali se, a že ve jménu Páně poletí.
Broučci se již vznášeli do povětří, ale tatínek, že jim chce ještě něco připomenout. "Milí broučci! Tak vy dnes poletíte a budete lidem svítit............. "
Z knihy Broučci, Jan Karafiát

............ Rusty si rád svítil lampou a četl si, dokud neusnul. Jenže veškerej hmyz z carsonského okresu se k tomu světlu slejzal a Rusty nedělal nic jinýho, než že mlátil a rozmačkával ty hmyzy, a ke čtení se vůbec nedostal. Mohl z toho vyletět z kůže. I přes vedro pozavíral všechny dveře a okna a do všech těch děr a škvír kudy by se hmyzové mohli dostat dovnitř, nastrkal noviny a ponožky. Dělal to skoro hodinu a hrozně se u toho spotil, ale říkal, že je mu úplně fuk, jestli se v tom vedru upeče, jen když nezešílí z těch potvor.
Nastalo ticho a Rusty si ubalil cigaretu, vzal si starej časopis a uvelebil se v posteli, aby si v klidu početl. Už skoro začal usínat, když se čert ví odkud vzala ta ohromná, chlupatá šedivá můra a začala kroužit kolem světla a nalítávala mezi Rustyho a jeho časopis, a tak se po ní Rusty začal ohánět, ale nedokázal ji ani chytit ani zabít. No nejspíš mu něco přeskočilo v hlavě, protože najednou vylítnul z postele, ječel a sakroval a letěl do vedlejší místnosti, popadnul tam poleno, a když se vrátil, tak řval: "JÁ TI UKÁŽU, TY PARCHANTE! TY UŽ MĚ DLOUHO SRÁT NEBUDEŠ!" A přeběhl přes postel. Párkrát se po tý můře ohnal, ale netrefil se, a můra vylítla až ke stropu, kam Rusty nedosáhl, a sedla si tam, a tak začal bušit do zdi a řval na můru: CHCÍPNI, TY MRCHO, CHCÍPNI!"
Rusty bušil do zdi a můra nakonec uletěla a zase začala kroužit kolem světla. Rusty se po ní ohnal, ale netrefil se; zato to napálil přímo do petrolejky, jako by při baseballu mířil hodně hluboko do pole. Rozflákal tu petrolejku a po celý východní straně ubytovny bylo rozstříštěný sklo a hořel petrolej. ..............
Z knihy Možná, možná ne, Robert Fulghum

S broukama je to jako s lidma. Někteří jsou milí a pomáhají bližním. A jsou jiní, kteří nás svojí vlezlostí a dotěrností dohánějí k šílenství. Brouci stejně jako lidé jsou krásní i oškliví, výrazní i nenápadní. A stejně jako u lidí se nedá podle jejich krásy a velikosti posuzovat, jestli vám ublíží nebo ne. Často bývají nejnebezpečnější nenápadní hajzlíci, kteří vám potají pijou krev a rozhodí tím vaše zdraví. Tak jak klíšťata přenášejí boreliózu a encefalitidu, tak někteří lidé přenášejí stres a tím vyvolají spoustu nemocí ...

Brouků a jiné havěti se bojím a většinou funguju jako Rusty. Když je pavouk v místnosti, tak z něj nespustím oči, abych se mohla včas dát na úprk, pokud by se vydal mým směrem. Brouky a ostatní havěť nechávám žít v přírodě, tam mi připadají v pořádku a můžu se od nich vzdálit. Ale doma je moje tolerance nulová.
A proto mne fascinuje, že jsou lidé, kteří havěť vezmou do ruky a nezešílí, dokonce brouky milují, píšou o nich krásné pohádky nebo jiné příběhy, pojmenují po nich svoji kapelu, zkoumají jejich život, sbírají je, vystavují, fotí atd. atd.

Další články


Kam dál

Reklama